o sociálním zabezpečení

(1) Zaměstnáním se rozumí

(2) Pracovní poměr se hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění; nezakládal-li pracovní poměr nemocenské pojištění v době svého trvání, hodnotí se jako zaměstnání, jestliže by zakládal nemocenské pojištění podle předpisů platných v době vzniku nároku na důchod. To platí obdobně pro učební poměr, členství ve výrobním družstvu a činnost uvedenou v odstavci 1 písm. d).

(3) Členství v jednotném zemědělském družstvu se hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládalo zabezpečení v nemoci podle předpisů o zabezpečení v nemoci členů jednotných zemědělských družstev. Členství v jednotném zemědělském družstvu před 1. říjnem 1988 se hodnotí jako zaměstnání, jestliže pracovní činnost v něm zakládala důchodové zabezpečení podle předpisů platných před tímto dnem.

(1) Trvalo-li zaměstnání aspoň rok, započítávají se do něho tyto náhradní doby:

(2) Prováděcí předpis stanoví, v jakém rozsahu a za jakých podmínek se započítávají náhradní doby uvedené v odstavci 1 písm. b) až d), a které děti se považují za děti převzaté do péče nahrazující péči rodičů.

(1) Průměrný měsíční výdělek je měsíční průměr hrubých výdělků dosažených v pěti výdělkově nejlepších kalendářních letech v rozhodném období; připadá-li v úvahu více rozhodných období, je průměrným měsíčním výdělkem měsíční průměr hrubých výdělků z toho rozhodného období, v němž je tento průměr nejvyšší.

(2) Hrubými výdělky jsou výdělky podléhající dani ze mzdy bez odečtení této daně; prováděcí předpis stanoví, co je hrubým výdělkem občana, jehož výdělek nepodléhá dani ze mzdy, které další příjmy a za jakých podmínek jsou započitatelné do hrubých výdělků a v kterých případech je hrubým výdělkem pevně stanovená částka a výši této částky.

(3) Rozhodným obdobím je období deseti po sobě následujících kalendářních roků před rokem,

(4) Pět výdělkově nejlepších kalendářních let se zjišťuje porovnáním hrubých výdělků za jednotlivé celé kalendářní roky.

(5) Není-li v rozhodném období pět kalendářních roků s výdělky, prodlužuje se rozhodné období postupně tak, aby zahrnovalo pět kalendářních roků s výdělky, a průměrný měsíční výdělek se zjišťuje z těchto pěti kalendářních roků. Pokud občan ani po tomto prodloužení nemá pět kalendářních roků s výdělky, zjišťuje se průměrný měsíční výdělek z nižšího dosaženého počtu kalendářních roků s výdělky.

(6) Převyšuje-li průměrný měsíční výdělek vypočtený podle odstavců 1 až 5 částku 2 500 Kčs, počítá se částka 2 500 Kčs v plné výši, z částky nad 2 500 Kčs do 6 000 Kčs jedna třetina a z částky nad 6 000 Kčs do 10 000 Kčs jedna desetina; k částce nad 10 000 Kčs se nepřihlíží.

(7) Prováděcí předpis stanoví, které doby se vylučují při zjišťování hrubých výdělků a průměrného měsíčního výdělku, a způsob výpočtu průměrného měsíčního výdělku.

(1) Zaměstnání se zařazují pro účely důchodového zabezpečení podle druhů vykonávaných prací do tří pracovních kategorií.

(2) Do I. pracovní kategorie se zařazují zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů, a to

(3) Do II. pracovní kategorie se zařazují zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce, při kterých jsou pracující

(4) Do III. pracovní kategorie patří zaměstnání, která nejsou zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie.

(1) Zaměstnání technickohospodářských pracovníků, s výjimkou pracovníků uvedených v odstavcích 2 až 5, a zaměstnání pracovníků orgánů hygienické služby se zařazují do I. (II.) pracovní kategorie, jestliže se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce aspoň ze tří čtvrtin celkové pracovní doby na pracovištích, kde více než polovina ostatních pracujících vykonává práce, pro něž je jejich zaměstnání zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie.

(2) Zaměstnání vybraných vedoucích technickohospodářských pracovníků hlubinných dolů a geologického průzkumu prováděného hornickým způsobem a vedoucích technických pracovníků státní báňské správy se zařazují do I. pracovní kategorie, jestliže se vykonávají v průběhu kalendářního roku nejméně 110 pracovních dnů na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. V takovém případě se jim započítává v I. pracovní kategorii celý kalendářní rok; odpracují-li na těchto pracovištích nižší počet pracovních dnů, započítává se jim v I. pracovní kategorii poměrná část kalendářního roku odpovídající tomuto počtu pracovních dnů. Jestliže zaměstnání uvedených pracovníků netrvalo celý kalendářní rok, hranice 110 pracovních dnů a započítávané období kalendářního roku se úměrně sníží.

(3) Zaměstnání technickohospodářských pracovníků hlubinných dolů se zařazují do I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, jestliže se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů.

(4) Zaměstnání

(5) Zaměstnání pracovníků ve vybraných báňskotechnických funkcích se zařazují do I. pracovní kategorie s nárokem na starobní důchod podle § 21 odst. 1 písm. e), jestliže byli do těchto funkcí přeřazeni po nejméně desetiletém výkonu zaměstnání uvedeného v odstavcích 2 až 4 a v rámci stanovené pracovní náplně navštěvují pravidelně pracoviště hlubinných nebo povrchových dolů (lomů), kde ostatní pracovníci vykonávají zaměstnání zařazená do I. pracovní kategorie.

(1) Vláda Československé socialistické republiky stanoví nařízením

(2) Federální ústřední orgány státní správy a ústřední orgány státní správy republik, v jejichž oborech působnosti se vykonávají práce, které odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydávají v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí, a jde-li o ústřední orgány státní správy republik též v dohodě s příslušným ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí republiky, svými výnosy resortní seznamy zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie. Za ostatní ústřední orgány a organizace, v jejichž oborech působnosti se vykonávají práce, které odůvodňují, aby zaměstnání byla zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie, vydává tyto seznamy svým výnosem federální ministerstvo práce a sociálních věcí, a jde-li o ústřední orgány a organizace republik, příslušné ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí republiky v dohodě s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí.

(1) Jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se započítává doba výkonu práce podle popisu pracovní činnosti zaměstnání uvedeného v příslušném resortním seznamu zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení.

(2) Jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se započítávají též

(3) Jako doba zaměstnání uvedeného v § 14 odst. 2 písm. a) se započítává za podmínky stanovené v odstavci 2 z náhradních dob jen doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo podporu při ošetřování člena rodiny; jestliže bylo uvedené zaměstnání přerušeno jinými náhradními dobami, započítávají se tyto doby jako doba zaměstnání uvedeného v § 14 odst. 2 písm. b).

(4) Při změně zařazení zaměstnání do pracovní kategorie započítává se doba zaměstnání podle nového zařazení pracujícímu od počátku prokázaného výkonu zaměstnání, jestliže je to pro něj výhodnější, jinak ode dne účinnosti příslušného výnosu, jímž byla tato změna provedena. Ustanovení předchozí věty platí jen tehdy, jestliže den, od kterého se přiznává důchod, spadá do období ode dne účinnosti tohoto výnosu. Sníží-li se v důsledku změny v zařazení zaměstnání do pracovní kategorie též věková hranice pro odchod do důchodu a občan této hranice již dosáhl, považuje se za den vzniku nároku na důchod nejdříve den účinnosti příslušného výnosu, jímž byla tato změna provedena.

(5) Nebyl-li občan zaměstnán v I. pracovní kategorii po dobu potřebnou pro nárok na důchod z této pracovní kategorie [§ 21 odst. 1 písm. a) až d) a § 30 odst. 2 písm. a)], započítává se doba zaměstnání v I. pracovní kategorii pro nárok na důchod z II. pracovní kategorie jako doba zaměstnání ve II. pracovní kategorii. Obdobně se postupuje při započítávání dob zaměstnání I. pracovní kategorie s rozdílnými podmínkami nároku na důchod a při započítávání části roku zaměstnání v I. pracovní kategorii pro výši důchodu.

(6) Jako zaměstnání zařazené do I. (II.) pracovní kategorie se hodnotí služba vojáků z povolání (§ 129) zařazená do I. (II.) kategorie funkcí, nevznikl-li nárok na důchod podle části páté tohoto zákona. Služba zařazená do I. kategorie funkcí se v těchto případech hodnotí jako zaměstnání I. pracovní kategorie uvedené v § 14 odst. 2 písm. b) až h).

(1) Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je úraz, který občan utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který občan utrpěl

(3) Kde se v tomto zákoně hovoří o pracovních úrazech, rozumějí se tím i nemoci z povolání, pokud se dále nestanoví jinak; které nemoci jsou nemocemi z povolání, stanoví prováděcí předpis.

(1) Občan má nárok na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň

(2) Žena má nárok na starobní důchod, jestliže byla zaměstnána nejméně 25 roků a dosáhla věku aspoň

(1) Základní výměra starobního důchodu činí

(2) K základní výměře se přičítají občanům uvedeným v odstavci 1 písm. a) a b) od 21. roku zaměstnání a ostatním občanům od 26. roku zaměstnání za každý rok zaměstnání

(3) Pro zvýšení podle odstavce 2 se hodnotí jen doba zaměstnání po dosažení věku 18 let do vzniku nároku na starobní důchod.

(4) K základní výměře se podle odstavce 2 přičítá nejvýše 25 % průměrného měsíčního výdělku, a jde-li o občana, který byl zaměstnán nejméně 10 roků v zaměstnání I. pracovní kategorie, nejvýše 30 % průměrného měsíčního výdělku. Tato omezení neplatí, jde-li o občana uvedeného v odstavci 1 písm. a) nebo o zvýšení za dobu zaměstnání uvedeného v § 14 odst. 2 písm. a).

(5) Byl-li občan zaměstnán v zaměstnáních různých pracovních kategorií, včítá se pro zvýšení základní výměry podle odstavce 2 do doby 20 nebo 25 roků zaměstnání vždy nejprve doba zaměstnání III. pracovní kategorie, poté doba zaměstnání II. pracovní kategorie a naposledy doba zaměstnání I. pracovní kategorie.

(1) Občanu, který je zaměstnán po vzniku nároku na starobní důchod a nepobírá tento důchod nebo jeho část, invalidní důchod nebo důchod za výsluhu let, se zvyšuje starobní důchod za každých 360 kalendářních dní zaměstnání o 7 % průměrného měsíčního výdělku, z něhož se vyměřuje, popřípadě byl vyměřen, důchod; nebyl-li občan zaměstnán po dobu 360 kalendářních dní, zvyšuje se starobní důchod za každých dalších 90 kalendářních dní zaměstnání o 1,75 % průměrného měsíčního výdělku, z něhož se vyměřuje, popřípadě byl vyměřen, důchod.

(2) Pro zvýšení starobního důchodu podle odstavce 1 se do doby dalšího zaměstnání nezapočítávají doby pracovního volna bez náhrady mzdy (odměny, příjmu), doby neomluvené nepřítomnosti v zaměstnání a náhradní doby; ustanovení § 10 zde neplatí, pokud zaměstnání není vykonáváno.

(3) Starobní důchod se zvyšuje, jen vykonává-li občan další zaměstnání v Československé socialistické republice, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva nebo prováděcí předpis.

(1) Nejvyšší výměra starobního důchodu činí měsíčně

(2) Zvýšení za dobu zaměstnání uvedeného v § 14 odst. 2 písm. a) náleží i nad částky uvedené v odstavci 1 písm. c) a d), nejvýše však do částky 3 250 Kčs měsíčně.

(3) Zvýšení starobního důchodu za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod náleží i nad částky uvedené v odstavci 1 písm. b) až d).

(4) Nejvyšší výměra starobního důchodu včetně zvýšení za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod činí 3 800 Kčs měsíčně.

(5) Nejvyšší procentní výměra starobního důchodu činí

(1) Občan má nárok na poměrný starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 10 roků a dosáhl věku aspoň 65 let.

(2) Žena má nárok na poměrný starobní důchod též, jestliže byla zaměstnána nejméně 20 roků a dosáhla věku aspoň 60 let.

(1) Poměrný starobní důchod činí za každý rok zaměstnání 2 % průměrného měsíčního výdělku.

(2) Občanu, který je zaměstnán po vzniku nároku na poměrný starobní důchod a nepobírá tento důchod nebo jeho část, invalidní důchod nebo důchod za výsluhu let, se zvyšuje poměrný starobní důchod za každý další rok zaměstnání do dovršení 25 roků zaměstnání o 2 % průměrného měsíčního výdělku.

(3) Po dovršení 25 roků zaměstnání se zvyšuje poměrný starobní důchod podle § 23.

(1) Občan má nárok na invalidní důchod, jestliže se stal

(2) Občan je invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav

(3) Doba zaměstnání potřebná pro nárok na invalidní důchod činí u občanů ve věku

(4) Doba zaměstnání potřebná pro nárok na invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem invalidity, a jde-li o občana ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem invalidity.

(5) Získal-li občan mladší 30 let potřebnou dobu zaměstnání v některém z věkových pásem uvedených v odstavci 3 a byl dále zaměstnán, považuje se za získanou potřebná doba zaměstnání v nejblíže vyšším věkovém pásmu.

(1) Pro výši invalidního důchodu se k získané době zaměstnání přičítá doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení věku 60 let u mužů a věku 57 let u žen.

(2) Jestliže byl občan zaměstnán přede dnem vzniku nároku na invalidní důchod nejméně 25 roků nebo po dobu, jež s přičtenou dobou dosahuje nejméně 25 roků, činí základní výměra invalidního důchodu

(3) K základní výměře se přičítají občanům uvedeným v odstavci 2 písm. a) a b) od 21. roku zaměstnání a ostatním občanům od 26. roku zaměstnání za každý rok zaměstnání

(4) Pro zvýšení podle odstavce 3 se hodnotí jen doba zaměstnání po dosažení věku 18 let.

(5) K základní výměře se podle odstavce 3 přičítá nejvýše 25 % průměrného měsíčního výdělku, a jde-li o občana, který byl zaměstnán nejméně 10 roků v zaměstnání I. pracovní kategorie, nejvýše 30 % průměrného měsíčního výdělku. Tato omezení neplatí, jde-li o občana uvedeného v odstavci 2 písm. a) nebo o zvýšení za dobu zaměstnání uvedeného v § 14 odst. 2 písm. a) anebo stal-li se občan invalidním následkem pracovního úrazu utrpěného při plnění pracovních úkolů v zaměstnání I. pracovní kategorie nebo v přímé souvislosti s ním, s výjimkou úrazu utrpěného za okolností uvedených v § 19 odst. 2. Ustanovení § 22 odst. 5 platí obdobně.

(6) Nečiní-li doba zaměstnání s přičtenou dobou 25 roků, činí invalidní důchod 2 % průměrného měsíčního výdělku za každý rok zaměstnání a přičtené doby.

(7) Invalidní důchod občana, který se stal invalidním následkem pracovního úrazu, je o 10 % průměrného měsíčního výdělku vyšší než invalidní důchod vypočtený podle odstavců 1 až 6. Toto zvýšení nenáleží, byla-li příčinou úrazu opilost občana nebo zneužití omamných prostředků.

(1) Nejvyšší výměra invalidního důchodu činí měsíčně

(2) Zvýšení za dobu zaměstnání uvedeného v § 14 odst. 2 písm. a) náleží i nad částky uvedené v odstavci 1 písm. c) a d), nejvýše však do částky 3 250 Kčs měsíčně.

(3) Ustanovení § 24 odst. 5 o nejvyšší procentní výměře důchodu platí obdobně.

(1) Občan má nárok na invalidní důchod také tehdy, jestliže se stal invalidním a získal dobu zaměstnání potřebnou pro nárok na invalidní důchod v kterémkoliv období 10 roků dokončeném po vzniku invalidity; u občana mladšího 24 let činí potřebná doba dva roky.

(2) Občan má nárok na invalidní důchod také tehdy, jestliže se stal invalidním před dovršením věku, v němž končí návštěva základní školy, nemohl být proto zaměstnán vůbec nebo po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod a dosáhl věku 18 let.

(1) Nárok na invalidní důchod má též

(2) Podmínka doby zaměstnání potřebné pro nárok na invalidní důchod se pro nárok podle odstavce 1 považuje vždy za splněnou.

(3) Pro výši invalidního důchodu podle odstavců 1 a 2 platí § 30 odst. 1 až 6 a § 31. Jde-li však o občana uvedeného v odstavci 1 písm. a), který se stal invalidním následkem úrazu nebo onemocnění vzniklých při výkonu služby v ozbrojených silách nebo v přímé souvislosti s ním, a občana uvedeného v odstavci 1 písm. b), který se stal invalidním následkem úrazu nebo onemocnění vzniklých při plnění svých úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vyměří se invalidní důchod ve výši stanovené pro případ invalidity následkem pracovního úrazu utrpěného při plnění pracovních úkolů v zaměstnání I. pracovní kategorie.

(4) Občanu uvedenému v odstavci 1 písm. c) náleží invalidní důchod od dovršení věku 18 let.

(1) Je-li poživatel invalidního důchodu zaměstnán po vzniku nároku na tento důchod aspoň pět roků, vyměří se mu na jeho žádost invalidní důchod znovu. Do doby pěti roků zaměstnání se nezapočítávají náhradní doby a nepřihlíží se k výdělkům dosaženým v letech, z nichž byl zjištěn průměrný měsíční výdělek, z něhož byl vyměřen invalidní důchod. Nové vyměření důchodu se posuzuje jako vznik nároku ke dni, od něhož se přiznává důchod; přitom se však důchod přizná nejdříve ode dne podání žádosti. Invalidní důchod lze nově vyměřit jen jednou; nelze jej však nově vyměřit, byly-li splněny podmínky nároku na starobní důchod nebo byl-li již invalidní důchod nově vyměřen podle předpisů platných po 31. prosinci 1975.

(2) Podmínka trvání zaměstnání po dobu pěti roků se považuje za splněnou, jestliže poživatel invalidního důchodu utrpěl pracovní úraz, který mu trvale znemožnil výkon dosavadního zaměstnání.

(1) Utrpí-li poživatel invalidního důchodu pracovní úraz, který by rovněž založil invaliditu, nebo projeví-li se u něho dodatečně souvislost jeho dříve vzniklé invalidity s pracovním úrazem, považuje se vznik invalidity pro pracovní úraz za nový vznik nároku na důchod; invalidní důchod se nově vyměří na základě žádosti poživatele důchodu.

(2) Zanikla-li souvislost invalidity s pracovním úrazem, vzniká od tohoto dne nárok na nový invalidní důchod, jestliže občan i po zániku invalidity v souvislosti s pracovním úrazem je nadále invalidní z jiných příčin; podmínka potřebné doby zaměstnání se považuje v tomto případě vždy za splněnou.

(1) Občan má nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal

(2) Občan je částečně invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je schopen vykonávat

(3) Občan je částečně invalidní také tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky, i když jeho výdělek podstatně nepoklesl; zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky vymezí prováděcí předpis.

(4) Pro dobu zaměstnání potřebnou pro nárok na částečný invalidní důchod platí obdobně § 29 odst. 3 až 5.

(5) Částečný invalidní důchod činí polovinu invalidního důchodu.

(6) Částečný invalidní důchod občana, jehož částečná invalidita je následkem pracovního úrazu, činí polovinu invalidního důchodu, který by mu náležel při pracovním úrazu.

(1) Občan má nárok na důchod za výsluhu let, jestliže byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod jako

(2) Umělcem je pro účely poskytování důchodu za výsluhu let

(1) Doba zaměstnání potřebná pro nárok na důchod za výsluhu let činí

(2) Doba zaměstnání výkonného letce se započítává do doby zaměstnání potřebné pro nárok na důchod za výsluhu let podle počtu nalétaných hodin v tomto zaměstnání stanoveného prováděcím předpisem jedenapůlnásobně nebo dvojnásobně.

(3) Při přestupu umělce do jiného oboru umělecké činnosti s delší dobou zaměstnání potřebnou pro nárok na důchod za výsluhu let se do této delší doby započítává i doba zaměstnání v dosavadním oboru.

(1) Důchod za výsluhu let činí 50 % průměrného měsíčního výdělku.

(2) Důchod za výsluhu let výkonného letce a řídícího letového provozu se zvyšuje od 26. roku zaměstnání o 3 % průměrného měsíčního výdělku za každý další rok jejich zaměstnání až do výše 75 % průměrného měsíčního výdělku, jde-li o výkonného letce, nebo až do výše 70 %, jde-li o řídícího letového provozu.

(3) Výkonnému letci, který po vzniku nároku na důchod za výsluhu let o přiznání tohoto důchodu nepožádal a je dále zaměstnán jako řídící letového provozu, se doba tohoto zaměstnání započítává pro zvýšení nároku na důchod za výsluhu let výkonného letce, avšak jen do výše 70 % průměrného měsíčního výdělku.

(1) Je-li poživatel důchodu za výsluhu let výdělečně činný, krátí se důchod za výsluhu let o částku, o kterou úhrn důchodu za výsluhu let a průměru hrubých příjmů z výdělečné činnosti převyšuje průměrný měsíční výdělek neomezený podle § 12 odst. 6.

(2) Určení příjmu z výdělečné činnosti a způsob krácení důchodu za výsluhu let s tímto příjmem stanoví prováděcí předpis.

(1) Vdova má nárok na vdovský důchod po dobu jednoho roku od smrti manžela.

(2) Po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže

(3) Dítětem podle odstavce 2 písm. b) až d) se rozumí dítě, které má nebo by mělo po zemřelém manželu nárok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy nebo bylo-li dítě aspoň jedním z nich převzato do dne smrti manžela do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu.

(4) Nárok na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže

(5) Vdova, která nežila s manželem delší dobu před jeho smrtí ve společné domácnosti a jejíž manželství přestalo plnit svou společenskou funkci, má nárok na vdovský důchod, jen pokud měla v době smrti manžela vůči němu nárok na výživné.

(6) Na vdovský důchod má nárok též rozvedená žena, jestliže byla v době smrti bývalého manžela odkázána na příspěvek na výživu, který jí byl povinen bývalý manžel poskytovat.

(7) Nárok na vdovský důchod zaniká provdáním.

(1) Vdovský důchod činí 60 % důchodu starobního, invalidního nebo za výsluhu let, na který měl nebo by měl nárok manžel v době smrti; při splnění podmínek pro nárok na dva důchody se vdovský důchod vypočítává z vyššího důchodu.

(2) Vdovský důchod po poživateli částečného invalidního důchodu, který nebyl zaměstnán, se vyměřuje z invalidního důchodu, na který by měl poživatel částečného invalidního důchodu nárok v době smrti.

(3) Vdovský důchod po poživateli invalidního důchodu se na žádost vyměří z invalidního důchodu, na který měl poživatel tohoto důchodu nárok při novém vyměření; za den vzniku nároku na nové vyměření invalidního důchodu se v tomto případě považuje den smrti důchodce.

(4) Vdovský důchod činí nejméně 450 Kčs měsíčně; nesmí však přesáhnout výši důchodu zemřelého, z něhož byl vdovský důchod vyměřen.

(5) Vdovský důchod vdovy, která nežila s manželem v době jeho smrti ve společné domácnosti, a rozvedené ženy nesmí být vyšší než výživné, popřípadě příspěvek na výživu; ustanovení odstavce 4 o nejnižší výměře vdovského důchodu zde neplatí.

(6) Mají-li nárok na vdovský důchod vdova i rozvedená žena, nesmí úhrn jejich vdovských důchodů převyšovat důchod zemřelého; pokud by úhrn byl vyšší, snižují se tyto důchody poměrně.

(1) Je-li vdova výdělečně činná, krátí se vdovský důchod o polovinu částky, o kterou úhrn vdovského důchodu a průměru hrubých příjmů z výdělečné činnosti dosažených za období nepřesahující 12 kalendářních měsíců převyšuje částku 1 500 Kčs měsíčně; po uplynutí tohoto období se výše kráceného důchodu podle skutečně dosažených výdělků zpětně neupravuje.

(2) Určení příjmu z výdělečné činnosti a způsob krácení vdovského důchodu při souběhu s tímto příjmem stanoví prováděcí předpis.

(3) Vdovský důchod se nekrátí výdělečně činné vdově

(1) Na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě, zemřel-li rodič (osvojitel) dítěte nebo občan, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů, pokud dítě bylo v době jeho smrti na něj převážně odkázáno výživou, kterou ze závažných příčin nemohli zajistit jeho rodiče.

(2) Za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže

(3) Nárok na sirotčí důchod nevznikne dítěti v pěstounské péči po pěstounovi nebo jeho manželovi. Nárok na sirotčí důchod zaniká osvojením dítěte; nárok se obnovuje zrušením osvojení.

(1) Sirotčí důchod jednostranně osiřelého dítěte činí 30 % a oboustranně osiřelého dítěte 50 % důchodu starobního, invalidního nebo za výsluhu let, na který měl nebo by měl zemřelý nárok v době smrti. Ustanovení § 47 odst. 1 část věty za středníkem a odst. 2 a 3 platí zde obdobně.

(2) Sirotčí důchod jednostranně osiřelého dítěte činí nejméně 400 Kčs měsíčně a sirotčí důchod oboustranně osiřelého dítěte nejméně 600 Kčs měsíčně.

(3) Jde-li o více dětí, nesmí být sirotčí důchod žádného z nich nižší než poměrný díl připadající na jedno dítě z úhrnu výchovného náležejícího k důchodu.

(1) Na důchod manželky má nárok manželka občana, který byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na důchod starobní, invalidní nebo za výsluhu let, nebo poživatele důchodu starobního, invalidního, částečného invalidního nebo za výsluhu let, jestliže není výdělečně činná, nemá nárok na jiný důchod a

(2) Důchod manželky činí 200 Kčs měsíčně.

(1) Sociální důchod může být přiznán občanu, jehož životní potřeby nejsou zabezpečeny, jestliže

(2) Sociální důchod může být přiznán až do výše 1 000 Kčs měsíčně, je-li jediným zdrojem příjmu důchodce; má-li důchodce též jiný důchod nebo příjem, může být sociální důchod přiznán do takové výše, aby úhrn sociálního důchodu a jiného důchodu nebo příjmu činil 1 000 Kčs měsíčně. Je-li na důchod odkázán též rodinný příslušník důchodce uvedený v § 54 odst. 8, může být tento důchod přiznán až do výše 1 700 Kčs měsíčně; má-li důchodce nebo takový rodinný příslušník též jiný důchod nebo příjem, může být sociální důchod přiznán do takové výše, aby úhrn sociálního důchodu a jiného důchodu nebo příjmu činil 1 700 Kčs měsíčně. Splňují-li podmínky pro přiznání sociálního důchodu oba manželé (druh a družka), lze přiznat sociální důchod jen manželu (druhu), a to až do výše rozdílu mezi částkou 1 700 Kčs měsíčně a úhrnem důchodů a jiných příjmů obou manželů (druha a družky).

(3) Sociální důchod nenáleží od čtvrté splátky důchodu po dni umístění v ústavu sociální péče, jde-li o celoroční nebo týdenní pobyt, v psychiatrické léčebně nebo v léčebně pro dlouhodobě nemocné.

(1) Je-li starobní, invalidní, vdovský nebo sirotčí důchod oboustranně osiřelého dítěte jediným zdrojem příjmu důchodce a nedosahuje částky 1 000 Kčs měsíčně, zvyšuje se na tuto částku; má-li důchodce též jiný důchod nebo příjem a úhrn důchodů a jiného příjmu nedosahuje částky 1 000 Kčs měsíčně, zvyšuje se důchod tak, aby tento úhrn činil 1 000 Kčs měsíčně.

(2) Je-li na starobní nebo invalidní důchod, který nedosahuje částky 1 700 Kčs měsíčně, odkázán též rodinný příslušník důchodce, zvyšuje se na tuto částku; má-li důchodce nebo takový rodinný příslušník též jiný důchod nebo příjem a úhrn důchodů a jiných příjmů nedosahuje částky 1 700 Kčs měsíčně, zvyšuje se důchod tak, aby tento úhrn činil 1 700 Kčs měsíčně. Splňují-li podmínky pro zvýšení důchodu oba manželé, zvýší se jen důchod náležející manželovi, a to o rozdíl mezi částkou 1 700 Kčs a úhrnem důchodů a jiných příjmů manželů.

(3) Starobní a invalidní důchod podle odstavců 1 a 2 se zvyšuje i nad nejvyšší procentní výměry těchto důchodů.

(4) Důchod se zvyšuje podle odstavců 1 až 3 jen tehdy, nemůže-li si důchodce, který není poživatelem starobního nebo invalidního důchodu, pro stáří, zdravotní stav nebo jiné vážné důvody zvýšit životní úroveň vlastní prací; to platí obdobně i pro rodinného příslušníka důchodce.

(5) Při zvýšení důchodu z důvodu jediného zdroje příjmu se nepřihlíží k příjmu z výdělečné činnosti důchodce staršího 70 let a jeho rodinného příslušníka staršího 70 let nebo z pracovní činnosti nepřesahující 60 pracovních dnů v kalendářním roce. Prováděcí předpis stanoví, co se rozumí příjmem důchodce a jeho rodinného příslušníka.

(6) Zvýšení důchodu z důvodu jediného zdroje příjmu se nezapočítává do výše důchodu rozhodné pro výpočet jiných důchodů.

(7) Občanu, který neplní vyživovací povinnost a je umístěn v ústavu sociální péče, jde-li o celoroční nebo týdenní pobyt, v psychiatrické léčebně nebo v léčebně pro dlouhodobě nemocné, nenáleží zvýšení důchodu z důvodu jediného zdroje příjmu od čtvrté splátky důchodu po dni umístění.

(8) Za rodinné příslušníky důchodce se považují, pokud žijí s důchodcem ve společné domácnosti a jsou na něj odkázáni výživou,

(1) Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu důchodu starobního, invalidního, částečného invalidního nebo za výsluhu let a na výplatu důchodu vdovského nebo sirotčího nebo jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu důchodu vdovského a sirotčího, vyplácí se vyšší (nejvyšší) důchod v plné výši a ostatní důchody se vyplácejí ve výši jedné poloviny. Jsou-li však současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního důchodu zvýšeného za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod a na výplatu vyššího vdovského důchodu, odečte se z výše starobního důchodu nejdříve uvedené zvýšení a ze zbylé části důchodu se vyplácí jedna polovina; toto zvýšení se přičítá k úhrnu takto stanovené části starobního důchodu a vdovského důchodu. Při stejné výši důchodů se vyplácí ve výši jedné poloviny vdovský nebo sirotčí důchod; při stejné výši vdovského a sirotčího důchodu se vyplácí ve výši jedné poloviny důchod, který si oprávněný zvolil.

(2) Nejvyšší výměry úhrnu vyplácených důchodů činí měsíčně

(3) Přesahuje-li úhrn důchodů přípustnou nejvyšší výměru uvedenou v odstavci 2, sníží se důchod vdovský nebo sirotčí tak, aby úhrn důchodů tyto výměry nepřesáhl, nebo se uvedené důchody nevyplácejí.

(4) Při úpravě úhrnu vyplácených důchodů podle odstavců 2 a 3 se nepřihlíží k částce zvýšení starobního důchodu za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod; toto zvýšení náleží i nad nejvyšší výměry uvedené v odstavci 2 písm. b) až d), nejvýše však v takové částce, aby úhrn vyplácených důchodů nepřesáhl 3 800 Kčs měsíčně.

(5) Nejvyšší výměry uvedené v odstavci 2 písm. c) a d) se zvyšují o částku, o niž se starobní, invalidní nebo částečný invalidní důchod zvyšuje za dobu zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, nejvýše však do částky 3 250 Kčs měsíčně.

(1) Jestliže pracující poživatelce vdovského důchodu náleží důchod starobní, invalidní, částečný invalidní nebo za výsluhu let, provede se nejdříve úprava podle § 56 a vdovský důchod nebo jeho část se krátí pro souběh s příjmem z výdělečné činnosti podle § 48.

(2) Při souběhu vyššího vdovského důchodu s nižším důchodem starobním, invalidním, částečným invalidním nebo za výsluhu let a s výdělkem nesmí být úhrn vyplácených důchodů po krácení nižší, než kolik by činil samotný důchod starobní, invalidní, částečný invalidní nebo důchod za výsluhu let, popřípadě krácený podle § 44.

(1) Vyplácí-li se poživateli důchodu současně z ciziny důchod stejného druhu z jakéhokoliv sociálního zabezpečení (pojištění, zaopatření), vyplácí se důchod z československého důchodového zabezpečení snížený o částku odpovídající zhodnocení doby zaměstnání v cizině nejde-li o doby uvedené v § 11 písm. b) nebo skutečnosti (např. pracovní úraz, válečné poškození) odškodněné též v cizině. Částka, o kterou se důchod snižuje, nesmí přesahovat výši důchodu vypláceného z ciziny; jde-li o snížení důchodu v důsledku zhodnocení doby zaměstnání v cizině, určuje se částka snížení podle poměru doby zaměstnání v Československé socialistické republice do vzniku nároku na důchod a v cizině.

(2) Vyplácí-li se poživateli důchodu současně z ciziny důchod jiného druhu z jakéhokoliv sociálního zabezpečení (pojištění, zaopatření), vyplácí se důchod z československého důchodového zabezpečení snížený o polovinu nižšího důchodu.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí jen tehdy, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva.

(4) Federální ministerstvo práce a sociálních věcí může v dohodě s ostatními zúčastněnými orgány stanovit, zejména z důvodů mezistátní vzájemnosti, odchylky od ustanovení odstavců 1 a 2 ve prospěch poživatelů důchodů.

(1) Účastníky odboje jsou občané, kteří podle potvrzení příslušného vojenského orgánu splňují podmínky stanovené zákonem č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „účastníci odboje“). Pro účastníky odboje a pozůstalé po nich platí ostatní ustanovení tohoto zákona s odchylkami stanovenými v tomto dílu.

(2) Účastníci odboje se pro účely důchodového zabezpečení zařazují do čtyř skupin:

(3) Nároky účastníků odboje z I. světové války a pozůstalých po nich upravuje prováděcí předpis.

(1) Věk potřebný pro nárok na starobní důchod účastníka odboje I. a II. skupiny se určí tak, že se od věku 60 let u muže a věku 55 let u ženy odečte jeden rok za každý započatý rok odbojové činnosti; potřebný věk však činí nejméně 55 let u muže a 50 let u ženy, jde-li o účastníka odboje I. skupiny, a nejméně 57 let u muže a 52 let u ženy, jde-li o účastníka odboje II. skupiny.

(2) Věk potřebný pro nárok na starobní důchod účastníka odboje III. skupiny, který byl aspoň šest měsíců vězněn z důvodů fašistické perzekuce, činí 59 let u muže a 54 let u ženy.

(3) Věk potřebný pro nárok na starobní důchod účastnice odboje činí 55 let, pokud ustanovení odstavců 1 a 2 nejsou pro ni výhodnější.

(4) Jsou-li jiná ustanovení tohoto zákona o věku potřebném pro nárok na starobní důchod výhodnější, platí tato jiná ustanovení.

(1) Věk potřebný pro nárok na poměrný starobní důchod účastníka odboje I. a II. skupiny se určí tak, že se od věku 65 let odečte jeden rok za každý započatý rok odbojové činnosti; potřebný věk však činí nejméně 60 let u účastníka odboje I. skupiny a 62 let, jde-li o účastníka odboje II. skupiny.

(2) Věk potřebný pro nárok na poměrný starobní důchod účastnice odboje I. a II. skupiny, která byla zaměstnána aspoň 20 roků, se určí tak, že se od věku 60 let odečte jeden rok za každý započatý rok odbojové činnosti; potřebný věk však činí nejméně 55 let, jde-li o účastnici odboje I. skupiny, a 57 let, jde-li o účastnici odboje II. skupiny.

(3) Věk potřebný pro nárok na poměrný starobní důchod účastníka odboje III. skupiny, který byl aspoň šest měsíců vězněn z důvodů fašistické perzekuce, činí 64 let, a jde-li o ženu, která byla zaměstnána aspoň 20 roků, 59 let.

(1) Základní výměra starobního a invalidního důchodu činí pro účastníky odboje

(2) Ustanovení § 22 odst. 2 a 4 a § 30 odst. 3 a 5 platí s tím, že

(3) Za každý započatý rok odbojové činnosti se zvyšuje starobní a invalidní důchod účastníka odboje

(4) Invalidní a částečný invalidní důchod účastníka odboje, jehož invalidita nebo částečná invalidita vznikla v souvislosti s odbojovou činností, se posuzuje podle ustanovení o invalidním a částečném invalidním důchodu při pracovním úrazu. Souvislost invalidity nebo částečné invalidity s účastí v odboji se předpokládá, není-li povahou případu vyloučena.

(1) Nejvyšší výměra starobního a invalidního důchodu účastníka odboje činí 3 800 Kčs měsíčně.

(2) Nejnižší výměra starobního a invalidního důchodu činí, jde-li o účastníka odboje

(3) Nejnižší výměra částečného invalidního důchodu účastníka odboje činí polovinu nejnižší výměry invalidního důchodu.

(4) Nejvyšší procentní výměra starobního a invalidního důchodu účastníka odboje činí 100 % průměrného měsíčního výdělku uvedeného v § 24 odst. 5; to však neplatí, jde-li o starobní nebo invalidní důchod náležející v nejnižší výměře.

(5) Nejvyšší výměry úhrnů vyplácených důchodů činí 3 800 Kčs měsíčně, je-li jedním z vyplácených důchodů starobní, invalidní nebo částečný invalidní důchod účastníka odboje.

(1) Vdově po účastníku odboje náleží vdovský důchod, splní-li se některá z podmínek stanovených v § 46 odst. 2 písm. a), c) až e) i po uplynutí dvou roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod.

(2) Nejnižší výměra vdovského důchodu vdovy po účastníku odboje I. skupiny činí 1 300 Kčs měsíčně, po účastníku odboje II. skupiny 1 100 Kčs měsíčně a po účastníku odboje III. a IV. skupiny 1 070 Kčs měsíčně. Ustanovení § 47 odst. 5 a 6 platí přitom i zde.

(3) Jde-li o účastnici odboje, která nemá příjem ze zaměstnání nebo z jiné výdělečné činnosti a pobírá jen vdovský důchod nebo vdovský a částečný invalidní důchod, činí nejnižší výměra vdovského důchodu nebo úhrnu těchto důchodů částku uvedenou v § 64 odst. 2 podle toho, do které skupiny účastníků odboje je zařazena.

(4) Vdovský důchod se vdově výdělečně činné nekrátí, jde-li o účastnici odboje nebo vdovu po účastníku odboje.

(5) Nejnižší výměra starobního nebo invalidního důchodu vdovy po účastníku odboje, která nemá nárok na vdovský důchod, činí 1 300 Kčs měsíčně, jde-li o vdovu po účastníku odboje I. skupiny, 1 100 Kčs měsíčně, jde-li o vdovu po účastníku odboje II. skupiny, a 1 070 Kčs měsíčně, jde-li o vdovu po účastníku odboje III. a IV. skupiny.

(6) Nejnižší výměra sirotčího důchodu jednostranně osiřelého dítěte po účastníku odboje činí 600 Kčs měsíčně a sirotčího důchodu oboustranně osiřelého dítěte po účastníku odboje 800 Kčs měsíčně.

(1) Je-li účastníku odboje přiznán sociální důchod, poskytuje se účastníku odboje

(2) Je-li vdově po účastníku odboje přiznán sociální důchod, poskytuje se nejméně ve výši stanovené v § 65 odst. 2.

(1) Je-li vdovský důchod vdovy po účastníku odboje jediným zdrojem příjmu vdovy a nedosahuje částky 1 100 Kčs měsíčně, zvyšuje se na tuto částku. Ustanovení § 54 odst. 1 části věty za středníkem a odst. 4 platí obdobně.

(2) Jestliže důchod (úhrn důchodů) nedosahuje částky 1 800 Kčs měsíčně a je jediným zdrojem příjmu důchodce a jeho rodinného příslušníka, z nichž jeden je účastníkem odboje, zvyšuje se důchod (úhrn důchodů) na tuto částku. Ustanovení § 54 odst. 2 a 4 platí obdobně.

(1) Orgány sociálního zabezpečení jsou federální ministerstvo práce a sociálních věcí a další státní orgány určené zákony národních rad.

(2) Jde-li o sociální zabezpečení vojáků z povolání, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a příslušníků sborů nápravné výchovy, jsou orgány sociálního zabezpečení federální ministerstva národní obrany a vnitra, ministerstva vnitra a životního prostředí a spravedlnosti republik a orgány uvedené v § 142.

(1) Ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí republik - a pokud jde o vojáky z povolání, příslušníky Sboru národní bezpečnosti a příslušníky sborů nápravné výchovy - federální ministerstva národní obrany a vnitra a ministerstva spravedlnosti republik postupují při plnění úkolů v oblasti sociálního zabezpečení v součinnosti s federálním ministerstvem práce a sociálních věcí.

(2) O dávkách důchodového zabezpečení rozhodují příslušné státní orgány republik, a pokud jde o vojáky z povolání, příslušníky Sboru národní bezpečnosti a příslušníky sborů nápravné výchovy, orgány uvedené v § 142. Přiznal-li některý z uvedených orgánů dávku důchodového zabezpečení, která vylučuje poskytování jiné dávky důchodového zabezpečení jím vyplácené, avšak přiznané jiným orgánem, rozhodne současně o odnětí této dávky. Jsou-li splněny podmínky pro nárok na výplatu důchodu starobního, invalidního, částečného invalidního nebo za výsluhu let a důchodu vdovského nebo sirotčího, vyplácí oba důchody orgán, který vyplácí důchod starobní, invalidní, částečný invalidní nebo za výsluhu let.

(1) Řízení o dávku důchodového zabezpečení se zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění nároku na tuto dávku se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušnou organizaci nebo na příslušný orgán se žádostí o její přiznání.

(2) Řízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového zabezpečení se zahajuje na základě písemné žádosti nebo z podnětu orgánu, který je příslušný k rozhodnutí o této změně, není-li stanoveno jinak.

(3) Řízení o dávku sociální péče nebo službu sociální péče se zahajuje na žádost; řízení může zahájit bez žádosti též orgán, který je příslušný k přiznání této dávky nebo služby, zejména na základě upozornění jiných orgánů, společenských organizací nebo občanů.

(1) Žádost o dávku důchodového zabezpečení podávají

(2) Občané, kteří již nejsou v pracovním nebo jiném poměru [odstavec 1 písm. a) až d)] k organizaci, avšak pobírají z tohoto poměru dávky nemocenského pojištění (zabezpečení v nemoci, zabezpečení matky a dítěte), podávají žádost o dávku důchodového zabezpečení u organizace, která by byla pro ně příslušná v době trvání jejich pracovního nebo jiného poměru.

(3) Pozůstalí po občanech uvedených v odstavci 1 písm. a) až d) a v odstavci 2 podávají žádost o dávku důchodového zabezpečení u organizací (orgánů), které by byly příslušné pro přijetí žádosti těchto občanů o dávku důchodového zabezpečení. Pozůstalí po občanech uvedených v odstavci 1 písm. e) a po nepracujících důchodcích podávají žádost o důchod u příslušného státního orgánu.

(4) Je-li občan v době podání žádosti o dávku důchodového zabezpečení práce neschopen a má trvalý pobyt v jiném okrese, než ve kterém je sídlo organizace, nebo má-li pozůstalý po občanu trvalý pobyt v jiném okrese, než ve kterém je sídlo organizace, u níž byl občan zaměstnán, může být podána žádost o tuto dávku u příslušného státního orgánu.

(5) Organizace, která sepsala žádost o dávku důchodového zabezpečení, je povinna ji předložit příslušnému státnímu orgánu bez prodlení, nejdéle do osmi dnů ode dne sepsání žádosti o tuto dávku. Příslušná organizace (státní orgán) nesmí odmítnout sepsání žádosti o dávku důchodového zabezpečení, a to i když má za to, že občan nesplňuje podmínky stanovené pro nárok na důchod nebo není-li žádost občana doložena potřebnými doklady.

(6) Žádost o dávku sociální péče nebo službu sociální péče se podává u příslušného státního orgánu.

(7) Prováděcí předpis stanoví, jaké náležitosti musí žádost o dávku obsahovat, a upraví povinnost organizací vyžadovat výpisy z evidence dob zaměstnání u příslušných orgánů a přikládat tyto výpisy k žádostem o dávku.

(1) Rozhodnutí o dávkách důchodového zabezpečení uvedených v § 7 písm. a) až c) se vydává písemně. Při vyhotovení rozhodnutí s použitím automatizované výpočetní techniky může být rozhodnutí vydáno v mezinárodní abecedě s předtištěným razítkem orgánu sociálního zabezpečení a jménem, příjmením a funkcí pracovníka odpovědného za vydání rozhodnutí.

(2) Orgán rozhodující o invalidním důchodu (částečném invalidním důchodu) rozhodne bez nové žádosti i o částečném invalidním důchodu (invalidním důchodu), jestliže v průběhu řízení zjistí, že občan je částečně invalidní (invalidní).

(3) V řízení o přiznání podpory při narození dítěte a pohřebného se vydává písemné rozhodnutí, jen jestliže se dávka nepřiznává vůbec nebo v požadovaném rozsahu; v řízení o poskytnutí lázeňské péče se písemné rozhodnutí nevydává.

(4) Rozhodnutí o dávkách sociální péče se vydává písemně. Rozhodnutí o službách sociální péče se vydává písemně, jen pokud to vyplývá z povahy služby. Zákony národních rad o působnosti orgánů republik v sociálním zabezpečení stanoví, kdy se v řízení o dávkách sociální péče a službách sociální péče písemné rozhodnutí nevydává.

(1) O opravném prostředku proti rozhodnutí o zákonném nároku na dávku důchodového zabezpečení uvedenou v § 7 písm. a) č. 1 až 7, písm. b) a c) rozhoduje soud;¹⁵) jde-li však o rozhodnutí o výchovném a zvýšení pro bezmocnost k sociálnímu důchodu, rozhoduje soud o opravném prostředku až proti rozhodnutí odvolacího orgánu.

(2) Opravný prostředek není přípustný

(3) Nemá-li navrhovatel obecný soud v Československé socialistické republice, je příslušný k rozhodnutí o opravném prostředku soud, v jehož obvodu má sídlo orgán, který rozhodnutí vydal.

(4) Požádá-li účastník řízení před uplynutím lhůty k podání opravného prostředku o sdělení podkladů pro výpočet dávky důchodového zabezpečení, počíná běžet nová lhůta k podání opravného prostředku ode dne, kdy byly účastníku tyto podklady doručeny.

(5) Opravný prostředek, o němž rozhoduje soud, může navrhovatel vzít zpět bez souhlasu soudu, jestliže mu bylo novým rozhodnutím příslušného orgánu plně vyhověno.

(6) Opravný prostředek proti rozhodnutí o snížení nebo odnětí dávky nebo zastavení výplaty dávky a proti rozhodnutí vydanému podle § 106 odst. 4 nemá odkladný účinek.

(1) Orgány sociálního zabezpečení nemají nárok na náhradu nákladů vzniklých v řízení o dávkách a službách sociální péče.

(2) Příslušný státní orgán nahrazuje v rozsahu stanoveném prováděcím předpisem náklady vzniklé občanům, popřípadě jejich průvodcům, kteří se na vyzvání dostaví k jednání orgánu uvedeného v § 118 nebo se pro potřeby tohoto orgánu podrobí vyšetření zdravotního stavu nebo jinému odbornému vyšetření.

(3) Nároky na náhradu nákladů občanů v řízení před soudem upravují zvláštní předpisy.¹⁶)